Lebensborn
1. Úvod
2. Vznik organizace Lebensborn
3. Původní účel (důvod založení)
4. Vedení
5. Financování
6. Regermanisace
6.a) Polsko
6.b) Lidice
7. Domovy za hranicemi
8. Závěrem
9. Použitá literatura
Other linky
Úvod
V roce 1935 se Heinrich Himmler pustil do projektu Lebensborn (pramen
života), který měl zalidnit Třetí říši čistokrevnými árijci, kterým
tou dobou uvolňovali životní prostor židé a ostatní podlidé v koncentračních
táborech.
Založení organizace Lebensborn
Organizace Lebensborn byla založena 12. Prosince roku 1935 Heinrichem
Himmlerem v Mnichově. Devět měsíců po založení byla podřízena přímému
vlivu SS, jakožto organizaci, jejímiž členy se mohly stát pouze rasově
kvalitní jedinci, a tudíž se jevilo jako nejvhodnější, aby dohlížela
na „obohacování“ německého národa o rasově kvalitní jedince organizací
Lebensborn. Vedení organizace sídlilo v Mnichově, neboť právě zde sídlil
říšský vedoucí SS, který byl defacto vedoucím organizace. Při zřizování
domovů byl kladen obzvláštní důraz na to, aby se nacházely mimo města,
a tak první z domovů byl zřízen ve Steinhoeringu u Mnichova a pojmenován
Hochland.( Bavorská zemská vláda jej odkoupila za 55 000 říšských marek
od katolické církve, načež dalších 540 000 marek musela organizace vynaložit
na rekonstrukce a úpravy spojené s novým využitím (ozdoby, symboly,…)
.
Původní účel Lebensbornu ( služby nabízené německým matkám)
„ Statistiky říkají, že se v Německu ročně provádí šest set tisíc potratů
a představa, že se to týká Němek té nejlepší krve mne děsí. Podle mého
názoru si nemůžeme dovolit ztrácet takto děti po statisících. Zachránit
tuto německou krev je naším prvořadým úkolem. Pokud dokážeme zmíněným
potratům předejít, můžeme každý rok postavit dvě stě nových pluků. Pět
nebo šest set tisíc lidí navíc přinese miliony marek našemu hospodářství.
Díky síle těchto vojáků a dělníků bude naše Německo silnější a větší.
Právě proto jsem založil v roce 1936 organizaci Lebensborn, která bojuje
proti potratům zcela zřejmým způsobem. Každá žena může porodit dítě
v klidu a míru a zasvětit tak život obrodě rasy.“- uvedl Himmler v rozhovoru
s Wilhelmem Keitelem.
Náplní činnosti tedy původně bylo:
1. Podporovat rasově a geneticky hodnotné velké rodiny.
2. Starat se o nastávající matky s dobrými rasovými a genetickými vlastnostmi,
u nichž lze na základě pečlivých bádání, provedených RuSHA (rasovým
a osidlovacím úřadem) u příslušníků jejich rodiny i rodiny otce dítěte,
očekávat narození stejně kvalitního dítěte.
3. Pečovat o takové děti.
4. Pečovat o matky po porodu.
Otevřené dveře tedy měli především matky nemanželských dětí, které
by se jinak neměli kam obrátit s prosbou o pomoc.
Přestože byly domovy původně určeny především pro svobodné dívky, přicházely
do nich i
vdané ženy: buď proto, že otcem dítěte nebyl jejich manžel, nebo proto
že chtěly využít výhod výrazně nadstandardní lékařské i ošetřovatelské
péče. Další výhody vyplívaly z přednostního zásobování nedostatkovými
potravinami (maso; ovoce a ostatními nedostatkovými potravinami) Zda
jsou vdané nebo ne nehrálo roli. Důležitá byla jen rasová způsobilost
nastávajících rodičů. Pro svobodné matky byly domovy přitažlivé především
tím, že pokud chtěly, mohly být zproštěny veškeré odpovědnosti za své
dítě téměř hned po porodu. Všechny děti narozené v domovech se defacto
stávaly majetkem SS. Matky si je mohly na základě povolení odvést domů
a vychovávat samy, což byl případ mnoha vdaných žen i několika svobodných
dívek, SS ovšem dohlížely na to, aby jim biologičtí otcové platili výživné,
a to i tehdy, když se k otcovství veřejně nehlásili. Pokud si matka
nechtěla dítě ponechat, a většina svobodných matek skutečně nechtěla,
vzali si SS na starost jeho umístění do politicky uvědomělých rodin,
které vybíraly se smyslem pro maličkosti, jako to dělají dnešní nejlepší
agentury zprostředkující adopci. Celá tato činnost však podléhala naprostému
utajení, aby se předešlo možným rozpakům a ostudě. Tzn.: Matky nesměli
být fotografovány ( na fotkách jsou vidět pouze děti, budovy a personál).
Navíc matkám, které chtěly zůstat v anonymitě bylo umožněno zapsat si
do osobních karet jednu ze čtyř mnichovských adres, na nichž sídlili
vedoucí činitelé SS. Domovy Lebensborn měly vlastní systém záznamů o
narození, jež obcházel úřední matriky. Nemanželský původ nebyl do oficiálních
dokumentů zaznamenáván a děti narozené v domovech dostaly jen stručná
osvědčení o rasové bezúhonnosti, aby v pozdějším životě neměly potíže
s úřady. I to je jeden z důvodů proč je v podstatě nemožné je v dnešním
Německu vypátrat.
Počet svobodných žen přijímaných do domovů stoupal v počáteční fázi
z roku na rok a tyto pacientky byly skoro neustále ve většině. Podle
záznamů tvořily před rokem 1939 svobodné matky 57,6%, do roku 1942 stouplo
toto číslo na 70%. Teprve koncem války už tvořily většinu pacientek
vdané ženy, často manželky nacistických pohlavárů a příslušníků SS,
které chtěly přivést dítě na svět co nejdále od postupujícího nepřítele
a od měst neustále napadávaných spojeneckými bombardéry.
Pro vdané ženy navíc byla ze strany domovů Lebensborn velikým lákadlem
nízká úmrtnost novorozenců, jejíž celoněmecký průměr byl šest % a v
domovech pouze tři %. Zhruba na počátku války začala úmrtnost novorozenců
stejně jako v celém Německu hrozivě stoupat. V průběhu roku 1940 a na
jeho sklonku dosáhla 1,5 násobku původní hodnoty, tj. 4,23%. Nicméně
se stále jednalo oproti ostatnímu Německu o poměrně podprůměrnou hodnotu.
Vedení organizace zastávalo názor, že tento vzrůst je zapříčiněn příliš
brzkými odchody matek z domovů: obvykle odcházely čtyři až šest týdnů
po porodu a nekojily tedy podle jejich názoru dostatečně dlouho. Z toho
důvodu byla zvýšena doporučovaná doba pobytu na čtyři měsíce, a to i
přes to, že se tím dramaticky snížil počet rodiček, které mohly domovy
přijmout. Za těchto okolností většina matek – především těch, které
se rozhodly dát dítě k adopci – odcházely před uplynutím dvou měsíců.
A na Himmlerův zásah zde bylo zaměstnáno velké množství odborníků na
výživu .Načež novorozenecká úmrtnost o něco poklesla, avšak zpátky na
tři procenta se už nevrátila. Velké ztráty na frontách však v roce 1943
přivedly vedení k prosazování opačné strategie a matky musely opouštět
domovy již po 14 dnech.
Vedení
Pokud jde o otázky dědičnosti, měl na Himmlerovo myšlení velký vliv
doktor Gregor Ebner, který se stal v roce 1931 členem SS a začal pro
jejich členy pořádat přednášky o problémech rasové selekce a zdraví.
Zdá se téměř jisté, že Himmler využíval Ebnerových odborných rad po
celou dobu přípravy projektu Lebensborn, a roku 1936 jej jmenoval lékařským
poradcem domova Hochland. V následujícím roce se doktor Ebner stal náčelníkem
medicínské služby pro všechny domovy, což zahrnovalo všechny otázky
spojené s rasovou selekcí, čímž se stal po odborné stránce nejdůležitější
osobou v celé hierarchii a byl odpovědný přímo Himmlerovi.
V roce 1936 pověřil Himmler vedením organizace doktora Guntrama Pflauma,
vysokého důstojníka SS a bývalého obchodníka. Za nadmíru důležitou medicínskou
problematiku včetně rozhodování, zda jsou nastávající rodiče dostatečně
dobrými árijci, a zda tudíž vzniká nárok na lůžko v domově však plně
zodpovídal doktor Ebner. Pflaum se později dostal do konfliktu s Himmlerem
kvůli obviněním z finančních machinací a v roce 1940 je vystřídal Himmlerův
důvěrník Max Sollmann. Sollmann reorganizoval strukturu vedení organizace
Lebensborn a efektivně rozdělil moc mezi sebe a Ebnera. Oba dva podléhali
Himmlerovi.
Větší centralizace vedení se odrazila v rychlém nárůstu počtu úředníků
ústředí organizace - z 23 na sklonku roku 1937 na 220 na počátku roku
1942. Změna ve způsobu spravování domovů posílila Himmerův osobní vliv
. Pokud jde o lékařské zabezpečení, podléhal každý domov lékaři z řad
SS, který měl k ruce náčelníka technické správy, sekretářku a vrchní
sestru
Z řad Nacionálně socialistické lidové péče (NSV).
Financování
Pobyt nastávající matky v domově stál v roce 1939 400 říšských marek.
A dalších 3000 marek se měsíčně proplácelo 110 rodinám příslušníků SS
v závislosti na počtu dětí. Tyto peníze se získávaly různě, mimo jiné
z příspěvků placených členy společnosti Lebensborn.
V době vydání zprávy jich společnost měla 13.000, z toho 8.000 mužů
z řad SS a 766 příslušníků nejrůznějších policejních složek. Na konci
války měla společnost členskou základnu o 17.000 členech.Minimální členský
příspěvek činil 27 marek měsíčně a u členů SS, kteří se vyhýbali rodičovským
povinnostem s věkem razantně rostl. Pokutováni byli ti, kdo neměli děti
ještě v osmadvaceti letech a povinně odváděná částka se znovu zvyšovala
pokud se jim do třicítky nenarodily alespoň dvě děti. Kdo neprokázal
patřičnou plodnost, měl kromě toho zastaven i služební postup. V souvislosti
s tímto byl vydán oběžník pro potřeby SS s následujícím zněním:“Těm,
kdo si myslí, že se mohou vyhnout povinnostem k národu a rase a zůstat
svobodní, bude uložen poplatek ve výši, která je přiměje, aby dali přednost
manželskému stavu před staromládenectvím.“
Na organizaci Lebensborn museli rovněž přispívat svobodní i ženatí otcové
dětí narozených v domovech a matky jí zase odevzdávali své nemocenské
a sociální dávky. Nicméně takto získané prostředky zdaleka nepokrývaly
potřeby stále mohutnější organizace. V roce 1939
Jí muselo ministerstvo financí poskytnout dotaci ve výši 1.000.000 marek
na pokrytí vzrůstajícího deficitu. Velký objem peněz potřebných ke koupi
a vybavení domů přicházel od NSV, charitativní organizace, jež měla
v budoucnu soupeřit s domovy Lebensborn o pozici na poli pečovatelství
a adopcí. NSV získala na počátku 30. let značnou část kapitálu donucovacími
pouličními sbírkami. Byla známá také organizováním zimní sbírky oděvů
pro východní armádu.
Poté, co se správy domovů Lebensborn ujaly SS začaly plynout finance
a materiál z nejrůznějších zdrojů. Z části šlo o dary Himmlerových přátel
z obchodních a průmyslových kruhů, z části o majetek zabavený Židům.
Domovy se často zřizovaly v bývalých klinikách či sanatoriích, které
kdysi patřily židovským majitelům. I administrativní ústředí v Mnichově
sídlilo v někdejších prostorách židovské obce. V nejnutnějších případech
byly matkám přidělovaány i byty, zabrané židům, kteří byli odsunuti
do koncentračních táborů.
Až do samého konce války se vedení staralo o to, aby měly domovy dostatek
takového luxusu, jakým bylo stále nedostatkovější ovoce. Domovy dostávaly
nejlepší nábytek a koberce, jaké mohly díky svému nemalému vlivu získat
SS ze zařízení uloupeného v židovských bytech a firmách. Například domov
ve Steinhoeringu měl vlastní zásobovací kanál, jehož důležitou součástí
byla železniční trať z koncentračního tábora Dachau. Existuje nepřeberné
množství zkazek o naloupených věcech, které se odtamtud přivážely a
které na místě vykládali sami vězni. Ti zároveň představovali zdroj
neplacené pracovní síly používané při rozšiřování domovů a jejich úpravách.
Organizace Lebensborn dostala k dispozici četu asi 30 polských vězňů
z Dachau. A těžké domácí práce vykonávaly vězenkyně z tábora Ravensbrueck.
Himmler se ovšem nestaral pouze o blaho hmotné, leč i politické. Už
v samých počátcích projektu byly zřízeny kursy, jež měly z žen vychovat
ještě uvědomělejší nacistky, než jakými
byly při příchodu do domova. Matky musely obvykle absolvovat tři vyučovací
hodiny ideologické výchovy týdně. Tam jim promítaly propagandistické
filmy, pouštěli rozhlasové přednášky a nutili je zpívat nacistické písně.
Nárok na zvláštní výsady měly děti narozené o Himmlerových narozeninách
7. října. Hned po narození dostaly svíčku, vyrobenou na objednávku v
koncentračním táboře Dachau a ke každým dalším narozeninám jim poslali
tolik dalších, kolik jim bylo let. Kromě toho dostávaly jednu marku,
kterou si měly ukládat na knížku. Tento příspěvek se měl opakovat každoročně,
dokud dítě nedosáhlo 21 let.
Regermanisace
„Co je v těchto národech dobré krve našeho rodu, to získáme pro sebe
a třeba i tím způsobem, bude-li to nutné, že jim ukradneme děti a převychováme
si je u nás.“, řekl roku 1940 Himmler.
Polsko:
V důsledku prohrané války byla západní část Polska hraničící s Německem
a obývaná především německou menšinou přičleněna k německé říši. Na
zbytku území obydleném rasově podřadným obyvatelstvem, byl pod zvláštní
německou správou vytvořen takzvaný
Generální gouvernement. V říjnu 1939 dosáhl Himmler jmenování do funkce
říšského komisaře pro upevnění němectví. Teď zodpovídal za rozšíření
německé rasové politiky na Polsko i na ostatní okupovaná území.
Ti etničtí Němci, kteří byli ochotni považovat se spíše za Němce než
za Poláky, měli přesídlit do západních oblastí do bývalých domovů lidí
neněmecké národnosti. Ty naopak čekalo stěhování na východ. Ostatní
Poláci splňující přísná rasová kritéria se mohli germanizovat. Tedy
vzdát se všeho co bylo spjato s rodným jazykem a kulturou. Z tohoto
byli ovšem vyloučeni lidé známí svou aktivitou na politické levici.
Celý plán měl však jednu vadu. Mohl připravit novou německou říši o
cenný potenciál v podobě mladé polské generace, jejíž rodiče byli zjevně
rasově způsobilí, ale nebyli uznáni za etnické Němce nebo nemínili považovat
sami sebe za něco jiného než právě jen za Poláky.
Kdyby se takové děti podařilo podchytit v útlém věku, pak by se je podařilo
poněmčit a posílit tak páteř národa árijskou krví. Pokud by tyto děti
vyhověli důkladným fyzickým testům, mohli by po intenzivním vymývaní
mozku zapomenout, že kdy byly Poláky. To ovšem předpokládalo zcela zpřetrhat
všechny svazky mezi nimi samotnými a jejich rodiči a změnit jim jména.
Děti dostali německá jména teutonského původu .Rodné listy. A záznamy
o dědičných vlastnostech uchovávalo zvláštní oddělení.
Pod záminkou, že doma popřípadě v sirotčincích trpí jejich zdraví, se
vytypované polské děti dobré rasy měly dostat do péče organizace Lebensborn,
pokud vyhověly rasovým parametrům, následovalo období intenzivní germanizace
a nakonec adopce uvědomělou německou rodinou. Za tímto účelem sepsal
v únoru 1942 standartenführer SS Ulrich Greifeld direktivu týkající
se zacházení s s dětmi arijského vzhledu:
V sirotčincích někdejšího Polska a u polských pěstounů zůstává množství
dětí, u nichž musíme vzhledem k vnějším rysům předpokládat nordický
původ. Vyšetřování odhalilo, že v minulosti odesílali Poláci systematicky
všechny sirotky po etnických Němcích jako nalezence do polských sirotčinců
nebo je předávali polským pěstounům. Sirotci dostali polská jména a
dokumenty, v nichž se praví, že jejich skutečný původ je neznámý.
Z hlediska propagandy to byla příhodná teorie, plynulo z ní totiž, že
každý sirotek, který svým vzhledem vyhovuje teoretickému obrazu Němce,
za něj může být i prohlášen. Aby tyto děti mohly být „zachráněny“ pro
německý národ, musely absolvovat testy v polském ústředí Rasového a
osidlovacího úřadu v Lodži a pak strávit šest týdnů v dětských domovech
ve městech Brockau a Kalisz, kde se pod dohledem dr. Hildehardy Hetzerové
podrobily psychologické a charakterové analýze, což vypadalo následovně:
do velkého sálu bylo shromážděno sto dětí, z nichž tři SS-mani vybrali
ty světlovlasé a modrooké, které pak byly podrobeny další prohlídce
u dr. Hetzerové. Musely se úplně svléknout a byl jim změřen hrudník,
hlava a boky, celkem dvacetjedna fyzických vlastností, pak byli zváženy
vyfoceny ze tří úhlů.
Mnohé z těchto dětí žijí bezpochyby dodnes v Německu s novým jménem
a novu identitou a naprostá většina z nich neví odkud ve skutečnosti
pocházejí. Po válce se jich do Polska vrátilo jen dvacet procent z asi
dvěstě tisíc. Děti od dvou do šesti let byly umístěny v domovech Lebensborn,
kde rozšířily řady malých Němců, určených k adopci. A Děti od šesti
do jedenácti let byly posílány do Rakouska k Hitlerjugend na převýchovu.
Podobně se snažil postupovat Himmler i v západní Evropě, avšak na Hitlerův
zásah ( Na západě bylo třeba zachovat klid, aby mohla být veškerá síla
soustředěna na východ.) bylo od tohoto programu upuštěno.
Lidice a ležáky:
K jednomu z nejsmutněji proslulých válečných zvěrstev nacistů došlo
v červnu 1942 v českých Lidicích. V rámci odplaty za atentát spáchaný
českými parašutisty na Reinhardu Heydrichovi, zástupci vrchního velitele
SS a Himmletovu náměstkovi, jenž se rok předtím stal protektorem okupované
země, byla celá vesnice srovnána se zemí. 192 mužských obyvatel a 7
žen nacisté zastřelili, zbylých 196 a 105 dětí strávilo tři dny v nedaleké
škole.
Ženy pak nacisté transportovali do koncentračního tábora Ravensbrück,
dětem pečlivě změřili hlavy i ostatní části těla a vše zaznamenali,
pak je odvezli k podrobnějším rasovým testům do Lodže. Většina dětí
však měla příliš slovanské rysy, než aby mohla vyhovět podmínkám. Z
původního počtu jich bylo způsobilých k poněmčení jen 13. Němci převezli
z Lodže těchto
13 dětí do domova Lebensborn v obci Puschkau u Poznaně a po absolvování
kursu němčiny a základů nacistické ideologie je odeslali k osvojení.
Děti z obce Ležáky čekal podobný osud.
Domovy za hranicemi
Už v lednu 1940 oznamoval Ebner v dopise Pflaumovi, že je nutně zapotřebí
zvýšit počet domovů neboť stávající domovy byly stále zaplněny. Později
bylo rovněž nutné nalézt místo pro malé děti z okupovaných území, u
nichž rasové testy prokázaly drtivou převahu árijských genů a které
měly být odeslány do domovů Lebensborn, připraveny k adopci a poněmčeny.
Zatímco předtím předávala organizace k osvojení jen ty děti, jež se
narodily v jejich domovech, od nynějška se museli přeorientovat i na
práci s těmi dětmi, jejichž rasový původ byl nejistý. Přestože se domovy
Lebensborn nacházely skoro ve všech okupovaných zemích, posílaly se
děti cizího původu většinou do Německa. Na počátku války vznikaly domovy
i za hranicemi Německa. K jejich úkolů patřilo starat se o děti místních
matek a německých vojáků nebo příslušníků SS, pokud matky splňovaly
rasoová kritéria, mohly se z dětí stát dobří Němci. K poněmčování byly
zřízeny na území Polska tři, v Rakousku dva a po jednom ve Francii,
Belgii , Nizozemí , Dánsku a Lucembursku.Světlovlasé Norky byly považovány
za
Mimořádně vhodné partnerky německých mužů a v jejich zemi vzniklo rovných
devět ústavů,
Které sice nebyly součástí organizace Lebensborn, ale měly k ní blízko.
Norským matkám a otcům se v nich narodilo kolem šesti tisíc potomků.
Počet všech dětí, které Němci za války zplodili v Norsku se odhaduje
asi na 60.000. Přestože zdaleka nejvíce domovů Lebensborn bylo ze všech
okupovaných zemí v Norsku, fungovala Himmlerova „dobročinná„ organizace
skoro ve všech státech, jež se octli pod německou mocí. Dekretem z 28.7.1942
Hitler osobně nařídil, aby se u vhodných dětí z obsazených území, především
však u těch, které mají německého otce, uvažovalo o germanizaci. Třebaže
dekret hovořil především o Norsku a Nizozemí (vzhledem k tomu, že se
tamní obyvatelé mohli pyšnit mimořádně světlou pletí a už na první pohled
se těšili dobré rasové kondici), obsahoval klausuli umožňující jeho
platnost i na další okupované země. Nastal obvyklý skrytý boj byrokratů
o moc, ale Himmler a velitelé SS urychleně dohlédli na to, aby hlavní
část zodpovědnosti za praktickou realizaci dekretu převzala jejich organizace.
Výjimku tvořilo Nizozemí, kde hrála důležitější roli Nacionálně
socialistická lidová péče.
Na počátku roku 1943 byli jmenování oficiální zástupci organizace Lebensborn
se sídly v
Poznani, Krakově, Oslu, Haagu a Bruselu. Přestože Hitlerův dekret kladl
velký důraz na
úlohu matek, existují důkazy, že v praxi převládala snaha odebrat jim
nejkvalitnější děti, tedy ty jenž měly německé otce, co nejdříve po
porodu, a to bez ohledu na jejich souhlas či nesouhlas. S tím, jak rostly
ztráty v řadách německých vojáků na frontách, násobila se i snaha nahradit
je dětmi dobré krve, posháněnými odevšad.
V Nizozemí a Dánsku, zemích, které mohly potenciálně vydat bohatou úrodu
árijských novorozenců byla nenávist k Němcům rozšířenějším jevem než
v Norsku a projekt Lebensborn se tam neuchytil tak pevně. Vznikl sice
plán na vybudování domova pro 100 dětí
A 60 matek v Niemegenu poblíž německých hranic a Inge Wiermetzová, žena
zodpovědná za rozšíření projektu do zahraničí, odjela koncem roku 1942
do Haagu, aby celou záležitost projednala. Nakonec však z plánu sešlo.
I tak se do poloviny roku 1943 narodila holandským
matkám a německým otcům více než tisícovka dětí. Jejich poněmčení a
adopci si vzala na starost NSV. V Dánsku, kde Němci zplodili zhruba
stejný počet potomků jako v Nizozemí se domova Lebensborn dočkali. Byl
zřízen v Kodani na samém konci války v květnu 1945 a po kapitulaci sloužil
jako klinika pro ženy uprchnuvší z východní části Německa. Paní Vermetzová
přijela do Belgie, kde stála u vzniku malého domova pro dvacet matek
a třicetčtyři děti ve Wegimontu, na půl cesty mezi Bruselem a německou
hranicí. Domov dostal jméno Ardenes a sloužil Belgičankám i rodičkám
ze severní Francie.
Ve Francii nebyla otázka budoucnosti dětí vojáků wehrmachtu a francouzských
žen vyřešena až do poloviny roku 1942, kdy už jich podle odhadu bylo
na světě okolo 50000.
Teprve tehdy vydal Himmler příkaz, aby byly vytipovány příhodné lokality,
a v březnu 1943 padl tip na zámek Lamorlaye poblíž Chantilly, z nějž
se měl stát domov Westwald. Trvalo téměř rok, než mohl být otevřen.
Slavnostní ceremoniál proběhl v únoru 1944. Jen málo dětí bylo odesláno
do Německa k adopci. Většina jich zůstala u francouzských matek a většina
z nich netušila, že mají německého otce. Někteří se to nedozvěděli nikdy.
Jedinou částí britského území, kterou Němci okupovali byly Normandské
ostrovy v Lamanšském průlivu. Himmler si britské rasy vysoce cenil a
zde se mu otevíralo široké pole působnosti. Na ostrovech však žilo jen
málo obyvatel, a tak se z této genetické studnice počalo podstatným
způsobem čerpat až na samém sklonku války. Tamní německý velitel napsal
v roce 1943: „V nordické složce místního obyvatelstva se většinou setkáváme
s rasově prvotřídními matkami i dětmi. Obecně lze s jistotou říci, že
ve srovnání s Francií, představují cenný materiál. Přesídlíme-li zdejší
děti a možná i matky do Říše, mohou významně přispět k žádoucímu růstu
německé populace. Postavení svobodných matek je zde však velmi špatné.
Jsou vystaveny ústrkům ostatního civilního obyvatelstva a navíc jim
vojenské velení ve Francii odmítalo vyplácet výživné na děti“.
V květnu 1944 rozhodl Rasový úřad SS, že děti německých vojáků sloužících
na Normandských ostrovech mají být podrobeny rasovým testům a ty s nejlepšími
vlastnostmi budou převezeny do Německa. Navzdory katastrofickým ztrátám
na životech, utrpěným na východní frontě, si Němci stále vybírali a
nehodlali se smířit s horší kvalitou. Výnos dále nařizoval dopravit
místní ženy, jež čekají dítě s příslušníkem wehrmachtu do domovů Lebensborn
v Německu nebo ve Francii. Než však byl výnos uveden v platnost, došlo
k vylodění v Normandii.
Závěrem
Domovy Lebensborn byly vynálezem nacistů, nemohly tudíž přežít zánik
hnutí, které je zrodilo. Na okupovaných územích v samotném Německu ovšem
fungovaly do poslední chvíle, dokud nebyl protivník vzdálen pouhých
několik dní postupu. Nejprve zanikly ty na západ od Německa, dokonce
roku 1944 byly uzavřeny domovy ve Francii, Belgii, Nizozemí a Lucembursku.
Obvykle se postupovalo tak, že se nejmenší děti evakuovaly bez matek
do domovů ležících blíže srdci Říše, většinou do Wiesbadenu. Nastávající
maminky mohly v některých případech rovněž prchnout na východ, často
však byly ponechány na místě na pospas osvoboditelům.
Pokud jde o východní frontu, Bad Polzi byl dobyt v únoru 1945. I z něj
se chovanci přesunuli do Wiesbadenu, ale už měsíc nato se museli stěhovat
na severozápad do Ansbachu
poblíž Norimberka, kde se děti zdržely jen čtyři týdny. Neúprosný nástup
americké armády je zahnal do posledního útočiště ve Steinhoeringu. Když
sem Američané 3. května 1945 dorazili
nalezli na místě skoro 300 dětí a několik matek nejrůznějších národností.
Tak se stalo, že program Lebensborn skončil tam, kde začal. Bylo na
amerických vojácích, na jimi jmenované místní správě a na Červeném kříži,
aby se v krátké době co možná nejlépe vypořádali s podivným dědictvím
nedokončeného pokusu o genetickou manipulaci. Tři stovky dětí spolu
s tisícovkami dalších, narozených a vychovaných v domovech Lebensborn
stráví zbytek život úsilím vyrovnat se s okolnostmi vlastního původu.
Heinrich Himmler, jehož pokřivený světonázor stál u zrodu celého šíleného
záměru se 23. května 1945 v britském zajetí otrávil.
Z dochovaných zpráv vyplývá, že od roku 1936 do září 1943 porodily matky
v domovech Lebensborn po celé Evropě mimo Norsko celkem 5047 dětí. Celkem
tedy do konce války mohlo z domovů Lebensborn vzejít maximálně 7.500
malých árijců.
Seznam použité literatury: Catrine Clayová a Michael Leapman, Panská
rasa, nakladatelství Columbus 1996 ;
Dušan Hamšík, Druhý muž Třetí říše, nakladatelství mladá fronta 1996;
Enciklopedický institut,Ilustrovaný enciklopedický slovník, nakladatelství
Academia;